Menu Hledat

Kino hostilo dvě hry pro náročnější diváky

28. 11. 2019 · 2 minuty čtení · 13 fotografí · 1 video

Hustopečské kino v pondělí hostovalo další známé hvězdy. S Havlovými jednoaktovými hrami přijel Divadelní spolek Kašpar spadající pod pražské Divadlo v Celetné. Kašpar inscenuje především současné autory i klasiku, dramata z pera Václava Havla jsou však jejich srdcovkou. Přestože se nejedná o představení, kterým přijde na chuť každý, rádi je přiváží do různých koutů České republiky, i když se ne vždy setkají s pochopením.

V Audienci si střihl roli Jan Potměšil a Jakub Špalek, ten tuto hru také režíruje. Děj trvající přibližně třičtvrtě hodiny se odehrává v 70. letech v kanceláři malého bezvýznamného pivovaru, kde spolu vedou rozhovor muži na úplně jiné intelektuální úrovni. Jeden jakožto spisovatel nucený pracovat v pivovaru na ne příliš vysoké pozici, druhý jako obyčejný buran, který naopak všemu velí a mezitím popíjí pivo.

To, jak herci Havlova absurdní dramata ztvárňují, si sám autor přišel zkontrolovat. „Jsem za to nesmírně šťastný a vděčný, jedno z prvních setkání bylo na premiéře Audience, potkávali jsme se také během Sametové revoluce, kdy jsem běžel s důležitým vzkazem od pana Jana Kačera z Vinohradského divadla,“ vzpomíná na Václava Havla herec Jan Potměšil.

Jde vidět, že hrát tato dramata herce opravdu baví. „Mám radost, když po představení zůstáváme s diváky, a ještě si o tom povídáme. Samozřejmě i vzhledem k určitým společenským náladám, nebo v jednu dobu na různých místech, to může vyznít trochu jinak, ale vždy je to inspirativní. Můžete si o tom povídat nebo si argumentovat, ale odnášíte si zážitek,“ povídá nadšeně ztvárnitel Ferdinanda Vaňka.

V inscenaci Vernisáž zazářila Jitka Nerudová a Miloslav Tichý jako dokonalý manželský pár, ke kterým přichází na návštěvu jejich dobrý přítel Bedřich, jehož ztvárnil Jan Zadražil. Manželé se Bedřichovi chlubí svým luxusním bytem a popisují, jak skvělý mají život. Svému příteli radí, co má dělat, aby si žil stejně dobře, jako oni. Bedřich však píše jen naslouchá a po celou dobu představení toho moc nenamluví. „Pro mě to bylo zvlášť při zkoušení těžké, já měl tendenci všechno nějak odreagovat, ale Lukáš Uzel, náš kolega, který tuto hru režíroval, toužil naopak po tom, aby ten Bedřich navenek žádný postoj k těm urážkám, invektivám a výzvám nedával najevo, zároveň ale není vypnutý, všechno slyší, ale neposuzuje je. Jen je přijímá a sleduje, co bude následovat,“ popisuje svou roli Jan Zadražil. „Ten divák by si měl připadat jako Bedřich na té návštěvě a přes něj číst absurditu té situace,“ dodává.

Repliky ve Vernisáži se herci rozhodli záměrně nijak neměnit a zanechat ji tak, jak je doopravdy napsána. „Ty věty, které padají, jsou nesmysly, jsou to fráze, ale v tom já právě vidím tu genialitu Václava Havla – z frází, které nic neznamenají, složil dramatickou situaci. Samy o sobě neřeknou nic, ale přesto je to napínavé sledovat a ta dramatičnost v těch slovech je, “ říká Zadražil.

Obě hry pojí tajemno, ustálené a opakující se repliky významně působící na psychologii člověka, a především neuvěřitelná nadčasovost. V tom ostatně herci vidí největší smysl Havlových absurdních dramat.

 

 

 

-slam-

 

odebírejte přes RSS
česky english deutsch