Absolventi hustopečského gymnázia se sešli po 70 letech

Když poprvé usedli v roce 1945 do lavic, spojoval je především rok narození. Nyní je pojí hluboké přátelství, které trvá již 70 let. Přesně tolik uplynulo od jejich maturity v roce 1952. Od té doby se pravidelně potkávají, vzpomínají na studentská léta a sdílí společně životní radosti i starosti. Letos, na kulatém výročí, nechyběli Věra Benešová (rozená Vašinová), Vilma Chwístková (rozená Frejková), Antonín Vojtek a Zdeněk Nečas.

Absolventi hustopečského gymnázia v roce 1952. Zleva: Věra Benešová, Vilma Chwístková, Antonín Vojtek, Zdeněk Nečas

 „Na znovuotevřené osmileté reálné gymnázium jsme nastoupili těsně po válce, v roce 1945, a to rovnou do sekundy, protože pátou třídu jsme absolvovali ještě za Protektorátu v německé škole. Vládla euforie, že je po válce, a my jsme prožívali citlivá léta dospívání, chodili spolu do kina a postupně svůj čas trávili pohromadě i o prázdninách, například na letní brigádě v Adršpachu, který se nám zaryl hluboko do našich srdcí,“ zavzpomínala paní Benešová, jejíž kroky po maturitě vedly na farmaceutickou fakultu.

Gymnázium po celou dobu jejich studia sídlilo v budově současné nemocnice, která zde svůj provoz zahájila v roce 1953. Někteří z abiturientů tak stejné místo poznali ze dvou, zcela odlišných, stran. „V hustopečské nemocnici se mi v roce 1959 narodil syn. Na svět přišel v sále, který já jsem znala ze školních let jako kreslírnu,“ uvedla paní Chwístková, která po maturitě vystudovala konzervatoř a osud ji dovedl na severní Moravu, do Havířova, kde vyučovala hru na klavír.


Foto: Archív abiturientů

Život se s nimi nemazlil a cesta za vysněným cílem byla mnohdy trnitá, jako například ta známého malíře jižní Moravy, Antonína Vojtka. „Do školy jsem chodil se starou tatínkovou koženou zednickou taškou, kterou měl na nářadí, protože peněz bylo v rodině málo. Pravidelně jsem navštěvoval knihkupectví a kupoval si ze svého skromného kapesného určeného na jídlo publikace Světoví malíři. Bohužel tatínek mé nadšení stát se malířem nesdílel a vinou zatajené pozvánky na přijímací zkoušky na akademii do Prahy jsem prošvihnul termín. Bylo rozhodnuto, že pojedu budovat komunismus do západních Čech. Po maturitě jsem absolvoval prázdninový kurz a nastoupil jako učitel v Karlových Varech a posléze v Mariánských lázní, kde jsem získal i ředitelské místo,“ popsal složité začátky pan Vojtek.

Zdeňka Nečase zase vítr, nebo spíš striktně daná umístěnka, zavály do Zlína. „Na pedagogickou fakultu mě to táhlo odjakživa, ale původně jsem chtěl studovat kombinaci český jazyk a dějepis. Pocházím z věřící rodiny a kvůli tomu mě na vybraný obor nepřijali.  Moje specializace tedy je matematika a fyzika a hned po promoci jsem dostal umístěnku na jedenáctiletku do Zlína. Mezi moje studenty patřil například známý muzikant Felix Slováček, kterého jsem vyučovat matematiku,“ vzpomínal pan Nečas, který ve Zlíně zůstal a do Hustopečí jezdí za přáteli.

Foto: Archív abiturientů 

Ve vyprávění figurovali rovněž profesoři. „Pamatuji si například na profesorku Čejkovou, která nás učila český jazyk. Neměla to s námi vůbec jednoduché. Až do páté třídy jsme chodili do německé školy, a tudíž jsme v češtině hodně bojovali s pravopisem. Nicméně naše paní profesorka si nás k sobě domů vzala  na prázdniny a všechno do nás nahustila. Byli jsme jí hodně vděční,“ uvedla paní Benešová.

Vzpomínky abiturientů hustopečského gymnázia ročníku 1952 na studentská léta jsou vesměs pozitivní. Navzdory nelehké době si svoje mládí užívali, uměli se dohromady bavit i pracovat. Ze společně strávených sedmi let mají ty nejkrásnější zážitky, což dokládají i jejich pravidelná, nyní už každoroční, oblíbená setkání. Popřejme jim tedy, ať spolu oslaví i další kulatiny – 80 let od maturity!

-hrad-