Procházíte-li kolem základní školy Komenského, můžete si povšimnout nenápadné budovy, která slouží jako útočiště pro evangelíky z Hustopečí a jeho okolí. Vyzpovídali jsme jeho jáhenku Kateřinu Rybárikovou z Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Hustopečích. Jak probíhá nouzový stav v jejich kostele, co ji v současné době trápí a co se doslechneme na přednášce o africkém Malawi, kterou byli nuceni přeložit na příhodnější čas?
„Nacházíme se v kostele našeho sboru, který tady stojí
od roku 1900, je to krásná a stará pamětihodnost. Celou tu dobu se schází sbor,
který nebyl nikdy moc velký. V kostele nás bývá pomálu, takže budeme
splňovat současná vládní nařízení do 15 osob – to je nás při bohoslužbě běžně,“ smutní
si jáhenka.
V kartotéce je téměř 200 osob, bohoslužeb se však účastní
necelá desetina. Čím si to Rybáriková vysvětluje? „Hodně lidí stárne a tím, jak
jsou nemohoucí a nemůžou se dostavit, je asi nejčastější příčina toho, proč se
lidí ve sboru ubývá. Jinak je to asi ve všech církvích stejné – zájem o duchovní
a náboženské věci je v poslední době prostě špatné. Duchovní věci lidi
zajímají, ale ne ty křesťanské – jakoby se jim to křesťanství přejedlo a vše je
staré a známé, stokrát to slyšeli a nezajímá je to,“ přemýšlí o současné krizi
víry Rybáriková.
Po vyhlášení karantény se v evangelickém kostele
nekonaly žádné bohoslužby, Rybáriková je v kontaktu se svými ovečkami alespoň e-mailem
a telefonicky. „Ze začátku jsem poměrně často posílala tzv. denní slovo,
abychom byli v kontaktu, postupně docházely síly, takže je to tak obden.
Stejným způsobem, tedy e-mailem posílám i nedělní bohoslužby,“ popisuje
fungování sboru Rybáriková.
Na začátku roku se Kateřina Rybáriková spolu s Karlem
Fridrichem, pastorem Apoštolské církve v Hustopečích vydala do afrického Malawi.
Již podruhé vyrazila pomáhat sirotkům do vesnice Chapananga. „Když byla možnost
jet znovu, tak nebylo o čem váhat. Jezdí se k sirotkům, do centra
v Chapananze, kde je 75 sirotků, o které se dobrovolníci v čele
s místním biskupem starají. Vždy jim vezeme nějaké oblečení,
v poslední době se tam jezdí s brýlemi, které se rozváží do okolních
vesniček, případně s věcmi denní potřeby, jako jsou například talíře nebo
nože,“ představuje svou 11denní cestu Rybáriková.
O své cestě plánovala udělat přednášku, která se bohužel
nemohla uskutečnit. „23. dubna jsme měli naplánovanou besedu s fotkami
z naší cesty, v plánu bylo, že přineseme i nějaké upomínkové dary,
které nám tamější sirotci vyrobili. Měli jsme v plánu připravit na
ochutnání místní jídlo, doma v mrazáku máme stále smažené kobylky,“ usmívá
se Rybáriková. Na přednášce jste mohli přispět na sirotky a jejich vzdělání,
což bohužel v současné době lze udělat alespoň jiným způsobem: „Zřídili
jsme zapsaný spolek, na jehož webových stránkách (https://www.chapananga.cz/) je zveřejněn
účet, na který mohou lidé dobrovolně přispět – každá koruna se počítá.“
-vyh-
-slam-
