Na hřbitově Rudé armády v Hustopečích se ve čtvrtek 16. dubna uskutečnil pietní akt k 81. výročí osvobození města. Uctít památku padlých přišli zástupci města i ORP Hustopeče, zástupci Městského muzea Hustopeče, které akci každoročně organizuje, nechyběli ani studenti a veřejnost.
Kulturní program připravili studenti Gymnázia Hustopeče, hlavní proslovy pronesly starostka obce Morkůvky Brigita Petrášová a starostka Hustopečí Hana Potměšilová, jejíž slova silně rezonovala mezi přítomnými. Nezůstala totiž jen u připomenutí historických událostí, ale citlivě je propojil se současným děním ve světě:
„Setkáváme se v době, kdy již pátým rokem s obavami sledujeme válku na nedaleké Ukrajině, kdy umírají vojáci i civilisté v Íránu, Izraeli, v Sýrii, ale i v jiných částech světa. Přesto, anebo snad právě proto, je potřeba dnes vzpomenout těch, kteří padli za naši svobodu a už se nikdy nevrátili mezi své rodiny, mezi své kamarády. Odpočívají v cizích zemích, daleko od domoviny.“
Ve svých slovech se starostka vrátila také k dramatickým okamžikům dubna roku 1945, kdy bylo město po letech okupace osvobozeno: „Město Hustopeče, okupované od 8. října 1938 hitlerovským Německem, bylo osvobozeno přesně před 81 lety, v pondělí 16. dubna 1945 vojsky 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského.“ Podrobně pak přiblížila samotný průběh bojů, které vedly k osvobození města: „Bitva o Hustopeče začala v 9 hodin ráno. Dobytí města bylo uskutečněno známou taktikou obkličování a donucení ustoupit z prostoru, kde by hrozilo uzavření. Tanky 16. mechanizované brigády, kozáci mechanizovaného 6. gardového jezdeckého sboru a střelci 6. orelské střelecké divize vzaly město do kleští.“ „Východní proud od Velkých Pavlovic postupoval polní tratí Růženy, překročil silnici Hustopeče–Kurdějov a kolem městského hřbitova směřoval ke Křepicím. Druhý proud od Staroviček dosáhl západně od města železniční stanice a pokračoval v pronásledování nepřítele ke Starovicím a Uherčicím. Tímto bočním náporem byli Němci donuceni, pokud se nechtěli dostat do obklíčení, rychle město opustit a ustoupit na Velké Němčice. Kolem 13. hodiny bylo město osvobozené.“
Silnou částí projevu bylo i líčení následků bojů, které na městě zanechaly hluboké jizvy: „Pohled na něj působil strašlivým dojmem. Ulice byly přeplněny rozházeným válečným materiálem všeho druhu, střepinami, strhanými dráty elektrických a telefonních linek, řadou ohořelých domů… Hrůzné důsledky války demonstrovalo především velké množství nepohřbených mrtvol.“ Konkrétní čísla pak dokreslila rozsah škod: „V Hustopečích bylo z tehdejších 786 domů zničeno 30 budov o 32 bytech, těžce poškozeno bylo 69 budov o 92 bytech, lehce poškozeno bylo 174 budov o 229 bytech. Most na ulici Brněnské byl vyhozen do povětří. Radniční věž ze strany od Velkých Němčic byla nastřelena německým granátem a střelbou byla poškozena i loď kostela.“ Nejhlouběji však zasáhla připomínka lidských ztrát: „Nejtragičtější ovšem byly ztráty na životech. Rudá armáda zřídila v Hustopečích několik vojenských nemocnic, do nichž od fronty přivezla mnoho set raněných. Postupně ve městě pohřbila 378 rudoarmějců, kteří vesměs podlehli následkům zranění.“
Projev zároveň připomněl, jak vzniklo dnešní pietní místo: „Ještě v roce 1945 rozhodli zástupci Rudé armády, že v Hustopečích vznikne centrální pohřebiště pro padlé vojáky z hustopečského okresu a z části bývalého mikulovského okresu. Během ledna 1946 došlo k exhumaci a převozu rudoarmějců z 55 obcí Hustopečska a Mikulovska. Na hřbitově bylo podle předávacího protokolu pohřbeno 1875 vojáků, z nich 98 důstojníků, 675 řadových vojínů a seržantů, 1 102 neznámých vojenských osob.“
Význam tohoto místa pak starostka shrnula slovy, která v sobě nesla silné poselství: „Jsou zde pohřbeni Rusové, Ukrajinci, Arménci, Bělorusové, Osetinci či Azerbájdžánci. Odpočívají zde křesťané, ateisté, stejně jako muslimové nebo židé. Všechny spojuje krutý osud, zemřeli pár dní před vytouženým mírem.“ Na závěr zazněla i připomínka odpovědnosti vůči budoucím generacím: „V těchto časech nás opouštějí poslední hrdinové a očití svědkové druhé světové války; je proto naší povinností, aby se na tuto nejděsivější kapitolu lidských dějin nezapomnělo.“
Pietní setkání tak nebylo jen připomínkou historické události, ale i tichým, důstojným zastavením, které v sobě neslo silný přesah do současnosti. -nov-
2 min
