Kdyby letošní rok probíhal v normálních podmínkách, připomínali bychom si 75. výročí osvobození Hustopečí, a to jako vždy dne 16. dubna při pietním aktu na hřbitově Rudé armády. Letos však položením věnce uctili památku padlých vojáků pouze místostarosta Bořivoj Švásta a starostka Hana Potměšilová.
Většina obyvatel Hustopečí je dobře obeznámena s historií konce nacistické nadvlády v našem městě, proto si jen v krátkosti připomeňme, že osvobození Hustopečí připadlo na pondělí 16. dubna 1945. Bitva o město začala v 9 hodin a do 13. hodiny Rudá armáda opanovala Hustopeče. Za rychlý průběh bojů mohou Hustopeče vděčit i ranní bitvě u Staroviček, kdy osádka tanku T-34 vedená tehdy jednadvacetiletým poručíkem Ivanem Mirenkovem zlikvidovala pět německých tanků. Němci pak v obavě, že se brzy dostanou do obklíčení, rychle ustupovali na Velké Němčice.
Po přejití fronty bylo v Hustopečích zřízeno několik vojenských lazaretů a 4353. chirurgická polní mobilní nemocnice (sídlila v budově bývalé obecné školy), do níž byli převáženi i vojáci ranění v bitvě o Brno, která se odehrávala ve dnech 23.–26. dubna 1945. Ranění přibývali i v dalších dnech, neboť Němci zvyšovali hladinu již rozvodněné Dyje vypouštěním vody z Vranovské přehrady, destruovali komunikace a zřizovali minová pole v prostoru mezi Drnholcem a Pasohlávkami, takže obce Nový Přerov a Novosedly byly osvobozeny až 8. května 1945.
Počet vojáků, kteří padli na katastru Hustopečí, dosáhl spolu s obětmi zranění z jiných částí fronty počtu 378 osob, a proto bylo rozhodnuto, že centrální pohřebiště sovětských vojáků padlých na Hustopečsku a Mikulovsku, vznikne právě zde. S téměř dvěma tisíci pohřbených se hustopečský hřbitov stal druhým největším pohřebištěm Rudé armády na jižní Moravě.
Vedle jednotlivých hrobů důstojníků (mezi nimiž najdeme i nositele nejvyššího sovětského vyznamenání Hrdina Sovětského svazu) zde nacházíme i mohylu, v níž jsou pochovány stovky těl řadových vojáků Rudé armády: Rusů, ale i Bělorusů, Ukrajinců, Arménů, Osetinců, Azerbájdžánců…, ateistů, křesťanů, muslimů, židů... Všechny spojuje krutý osud: po čtyřech letech neslýchaného duševního a fyzického úsilí, zemřeli pár dní před vytouženým mírem.
Hustopečský hřbitov je stále cílem pozůstalých ze všech zemí bývalého Sovětského svazu. Zde jsou konfrontováni s pravdou o posledních pozemských dnech i o smrti svých drahých. A naopak i my se můžeme v konkrétních osudech dotknout hrůzy, utrpení a obětí, kterých bylo zapotřebí k našemu osvobození. Třeba v osobě prostého vojáka Nikolaje Maximoviče Starostina, o němž nám napsala Sofie Borisová z ruského Saratova:„Nikolaj byl bratrancem mé babičky. Do války byl povolán v roce 1944 ve svých 18 letech. V té době z rodičů žil jen jeho otec. Při rozloučení řekl mé babičce, že ví, že se už nevrátí. Sloužil jako střelec u 52. samostatné stíhací protitankové brigády a byl těžce raněn na předměstí Brna. Byl umístěn do hustopečské chirurgické nemocnice, kde však následkům těžkého zranění dne 29. dubna 1945 podlehl.Jeho otec obdržel zprávu, že Nikolaj padl na území Československa, ale věřil, že došlo k chybě a Kolja se vrátí. Nestalo se tak. Nikolaj byl jedináček, nezůstaly po něm děti a ani žádná jiná stopa na zemi, dokládající, že kdysi žil někdo takový. Jen já, vnučka jeho sestřenice chráním jeho památku. Může se stát, že i Vy nyní budete se mnou vzpomínat, že existoval chlapec jménem Kolja Starostin, který zemřel proto, aby žili druzí lidé.Zůstala mi jen jedna jeho fotografie, její kopii Vám posílám. Děkuji Vám, že nezapomínáte. Věřím, že oběti našich vojáků nebyly zbytečné a Česká republika už nikdy neuvidí hrůzy války.“
I když jsme v naší zemi opět svědky relativizování a přepisování dějin na politickou objednávku, která v posledních měsících a dnech dosáhla obzvlášť brutální a nízké podoby, nesmíme nikdy ztratit odvahu říkat pravdu a zachovávat věčnou památku těch, kteří pro nás v boji s nacistickým Německem podstoupili oběť nejvyšší. СПАСИБО!
Soňa Nezhodová
vedoucí Městského muzea a galerie
2 min
7
1
1 min
22
1
1 min
6
1
