Menu Hledat

Sametová revoluce v Hustopečích

14. 11. 2019 · 3 minuty čtení · 1 video

Touha po svobodě. Hnací motor milionů lidí, který v průběhu totalitního režimu nabíral na obrátkách a z obyčejných lidí dělal hrdiny. Čím dál častěji a čím dál veřejněji dávali najevo svůj nesouhlas s politickou i ekonomickou situací země. Jakkoliv potlačované vyvrcholily tyto projevy na podzim roku 1989, kdy se malá země uprostřed Evropy stala dějištěm prvního nekrvavého převratu vůbec a dodnes inspiruje celý svět. 


17. listopad – den, kdy studentská demonstrace v ulicích hlavního města Prahy odstartovala vlnu revolučního hnutí, která vedla k pádu komunistického režimu v tehdejším Československu. Jaroslav Cabal, rodák z Rakvic, se spolu s dalšími stal jedním z hlavních tahounů listopadové revoluce v Hustopečích. Stál u zrodu Občanského fóra a v prvních demokratických volbách v roce 1990 byl zvolen poslancem České národní rady. "Řekl bych, že to celé začalo o něco dříve. Pamětníci jistě vzpomenou na demonstrace v roce 1988 a pak to pokračovalo Palachovým týdnem. Když vystoupili v roce 1989 studenti v Praze, tak jsem byl nadšený, protože všude v okolních státech už režimy padaly, jenom u nás to spalo, stále se to nedařilo. Ani jsem netušil, jak obrovské hnutí je možné vyvolat a zorganizovat v podstatě během pár dní," vzpomíná na revoluční rok pamětník a jeden z vůdčích osobností protestů v Hustopečích Jaroslav Cabal.

Právě obrovská síla s jakou demonstrace v hlavním městě režim zasáhly se i přes cenzurovanou informovanost dostávala do dalších měst a vesnic, kde se protesty odehrávaly mnohdy s několikadenním zpožděním. "V Hustopečích byl první dny klid. Já osobně jsem spolu s dalšími jezdil na demonstrace do Brna a tady se to pohnulo až asi 22. listopadu, kdy se naše skupinka asi osmi lidí sešla na náměstí. A postupně se k nám přidávali další až to vygradovalo někdy kolem 26. listopadu generální stávkou, kdy se k nám připojili i lidé z místních fabrik a to už nás na Dukelském náměstí byly stovky," vzpomíná.

Mezi tím se však hustopečští do protestů zapojovali jen velmi sporadicky. "Myslím, si že se ta nespokojenost projevovala spíše v debatách třeba na pracovištích. Lidé se moc neodvažovali vycházet do ulic, nikdo totiž nevěděl, co režim s těmi demonstranty udělá a zdálo se, že pořád neztrácí sílu. A ty obavy byly oprávněné, riziko bylo obrovské, věděli jsme z minulosti, jak komunisté zachází se svými odpůrci. Tady v Hustopečích se formovaly a ozbrojovaly milice v prostorách dnešní Mostárny a když se jeden pracovník zeptal jednoho milicionáře, jestli se nebojí střílet do vlastních, tak mu odpověděl, že on do vlastních střílet nebude, že jede do Brna a někoho odjinud pošlou sem. Až takhle dobře to měli soudruzi promyšlené."

Také hustopečští studenti demonstrovali spíše v Brně. "Studenti se účastnili studentských stávek hlavně v Brně. Hustopečské gymnázium bylo samozřejmě zavřené, nikoho nepouštěli ven. Jenom o přestávkách bylo vidět, jak stojí v oknech. Až na generální stávce jsme v podstatě vtrhli dovnitř vypustili studenty ven, aby mohli jít za námi."

Samotným převratem však boj za svobodu neskončil. Bylo potřeba vybudovat nový demokratický systém. "Nejdříve padla první vládla, odstoupil Ústřední výbor KSČ, později vzniklo Občanské fórum a kráčelo se k tomu hlavnímu, čeho jsme chtěli dosáhnout, to byly svobodné volby. A to se podařilo."   

Jakým způsobem jsme se během let dokázali s nově získanou svobodou vypořádat a jak moc si jsme vědomi významu listopadových událostí je otázka, kterou si musí každý zodpovědět sám. Najít odpověď nám může pomoci beseda s pamětníky, která proběhne v rámci oslav 30. výročí v neděli 17. listopadu v 15:00 v sále Kina Hustopeče. 

"Já osobně jsem zklamaný z toho, jak rychle jsme zapomněli, proti čemu jsme bojovali. Jak rychle jsme odstoupili od té razantní netolerance vůči komunistům a dnes si bývalé komunisty dobrovolně volíme za představitele nejvyšších míst," uzavírá Cabal. -nov-

odebírejte přes RSS
česky english deutsch